Vypadá to jednoduše – vezmete motorovou pilu, dřevo a trochu času. Jenže tam, kde jiní vidí kus kmene, Jiří Soupusta z Krásné vidí sochu. Zkušený řezbář, který se ve svém volném čase věnuje dřevosochařství, dokáže vytvořit dechberoucí díla: od zvířat přes betlémy až po monumentální sochy pro veřejná prostranství. Nyní pracuje na jednom z největších projektů své dosavadní tvorby – čtyřmetrovém orlovi, který ozdobí vrch Háj u Aše.

Začátky: Zajíc z lesnické školy

„Když jsem chodil na lesnickou školu, pořídil jsem si pilu a zkusil jsem si vyřezat zajíce,“ vzpomíná Soupusta. Byl to okamžik, kdy se obyčejný nástroj proměnil v bránu k tvůrčímu světu. První pokus skončil úspěchem – a motivoval ho pokračovat. Od té doby se vyřezávání věnuje víc než dvacet let. Své dovednosti piluje bez formálního uměleckého vzdělání, zato s neobyčejným citem a trpělivostí.

Tvorba podle intuice i obrázku

Jiří Soupusta nepracuje s žádnými moderními technologiemi ani návrhovým softwarem. „Někdy si motiv sám nakreslím, jindy si stáhnu obrázek a jedu podle něj,“ popisuje svůj proces. Detaily vyřezává speciální pilou s tenkou lištou, která umožňuje precizní práci. Přestože používá hlučný nástroj, jeho práce je tichá, soustředěná a až meditativní.

Orel na Háj: Umění pro veřejnost

Novým zadáním z města Aš je vyřezání velkého orla s rozpětím čtyři metry, který bude součástí připravovaného fotokoutku u rozhledny na vrchu Háj. „Začnu v červenci a do čtrnácti dnů by měl být hotový,“ říká autor skromně. Dřevo si shání v práci nebo od lidí, kteří se potřebují zbavit větších kusů. „Používám hlavně dub. Ten vydrží roky. Máme doma sochy už sedmnáct let a pořád drží.“

Sochy, které dýchají

Největší výzvou byl zatím dvouapůlmetrový medvěd. „Ten stojí u kamaráda ve Vodné. Ale dělal jsem i anděla, celé betlémy nebo originální dekorace do restaurací. Třeba okousané jablko.“ Jeho práce přitom nikdy nepůsobí jako sériová produkce. Každý kus je originál, vyřezaný s ohledem na zadání i charakter dřeva.

Žádný web, žádná reklama. Jen dobré jméno

Jiří Soupusta nemá web, e-shop ani email. „Když mě někdo chce kontaktovat, většinou se to děje přes známé nebo přes moji ženu,“ směje se. Přesto má zakázky z celého Česka – Olomouc, Slovácko, střední Čechy. Všude tam stojí jeho sochy, i když on sám často už neví, kam přesně doputovaly.

Vyřezávání jako terapie

I když svou tvorbu někdy ukazuje na veřejných ukázkách, řezbář z Krásné není exhibicionista. „Mám to jako odpočinek. V práci řídím, ale jakmile vezmu do ruky pilu, jsem jinde. Jsem sám se dřevem.“ Pracuje venku, za každého počasí. „Když prší, tak pod přístřeškem. V zimě to chce teplé oblečení.“

Budoucnost? Tak, jak přijde

Nemá ambice vybudovat firmu nebo expandovat. „Stačí mi, když se někdo ozve, že by chtěl něco vyřezat. Já si to udělám ve volnu, v klidu, a je to.“ Vyřezávání je pro něj způsob, jak být sám sebou – mezi pilinami, tichým brumláním motorové pily a pomalu vznikajícím tvarem pod rukama.

Když se podíváte na hotovou sochu Jiřího Soupusty, poznáte v ní víc než jen šikovné ruce. Uvidíte i pokoru k materiálu, respekt k řemeslu a radost z tvorby, která přetrvává i po dvaceti letech. A právě díky lidem jako on se města a krajiny mění v místa s příběhem.

Katty Butaki

(článek vyšel ve 12. čísle Listů Ašska)